Život je džungle. Člověk se pořád za něčím honí.

Kapitola 11.

27. února 2007 v 15:30 |  Příběh
Kapitola 11.-Atentát
Bryan se ze strachu před Willardem schovával v domě svého přítele Tonyho. Dům byl ve špatném stavu, střechu měl místy diravou, omítku opadanou, okna byla rozbitá a zakrytá dekami, aby dovnitř nefoukal vítr. Věci, které byly vevnitř pocházeli jen z toho, co našel na ulici nebo na skládce. Bryan seděl na potrhaném křesle, četl si noviny, nohy držel na stole, kterému chyběla jedna noha, a proto byl podložený knihami. Po zemi se táhl špinavý zelený koberec a válely se na něm různé láhve. Avšak nad dveřmi visely kulaté hodiny a dokonce vzadu na poličce stála veliká, trochu otlučená televize. Tony odešel sehnat něco na jídlo a netrvalo to ani moc dlouho, když se otevřely dveře a vrátil se zpátky.
"Tak co máš?" zeptal se Bryan a podíval se na něj. Nebyl to však Tony, nýbrž muž s černou pletí a v levé ruce držel pistoli, jenž mířil na Bryana. Bryan sebou vyděšeně škubl a strhl nohy ze stolu na zem. Stůl se při tom zakymácel a spadl. "Co chcete?" vyhrkl Bryan a vstal.
"Přišel jsem si pro vás," odpověděl muž.
"Kde je Tony?"
"Brzy se s ním uvidíte," usmál se muž a dvakrát vystřelil. Bryan se hbitě otočil zády, sklonil hlavu a vytasil svou zbraň za pasem. První kulku dostal hned vedle páteře a druhou do hýždě pravé nohy. Bryan padl na kolena, tělem se k němu okamžitě natočil a střelil muže do krku.
Velitel skončil se svým telefonátem, mobil položil na stůl a hluboce vzdych: "Vyhodili mě."
"To je mi líto, ale co teď?"
"Řekl jim Marty o tom?"
"Jo. Jeden nás sledoval a stojí nedaleko odtud v černym autě."
"Tak nebudeme nic měnit. Volal jsem Gravesovi a pověděl jsem mu o našem plánu a on souhlasil, že se tedy ukáže. Musí to být někde, kde nebudou lidé, tak jsme vybrali to staré vrakoviště za městem."
"Vezmu sebou Jima s Francem."
"Jsem pro. Já pojedu taky, ale musíme ho chytit živého. Jedině tak se můžeme vrátit zpátky k policii."
John i Lara byli nazí, leželi na posteli a vášnivě se spolu milovali, když začal vyzvánět telefon. "Nechoď tam," poprosila Lara, ale John z ní slezl a vstal.
"Může to být něco důležitého," odmítl a vyzvedl sluchátko. "Haló? Kdo je tam?"
"Bryan. Je tam John Flint?"
"Ano. Kde jste?"
"Musel jsem...se s skrývat, tenkrát to…š šli po mně," vykoktal ze sebe Bryan.
"Je vám něco?"
"Dostal jsem t to do nohy. Chci v vám jen…říct, že Wi..Willard chystá..atentát na prezidenta..Spo..jených států."
"Cože? Jak to víte?"
"Gilbert mi to řekl."
"Kde jste?"
"Ulice Holloway Road…, je to takovej polorozpadlej barák, to uvidíte hned na pr..vní pohled."
"Vydržte. Někoho za vámi pošlu," odsekl John.
"Ne. Věřím j jenom vám," zamítl Bryan.
"Já přijet nemůžu, ale pošlu vám tam velitele. Tomu věřit můžete," ignoroval ho John.
"Ne. Willard má svoje lidi v všude a jestli přijede někdo j jinej, tak ho zastřelím," skončil Bryan.
"Stalo se něco?" zeptala se Lara, která si na sebe stačila navléknout svůj růžový župan a sesbírala ze země jejich šaty, které rovnala do skříně.
"Ne. Nic," odbyl ji John a vyťukal další číslo. "Veliteli? Jste tam?" zavolal John a přiložil si sluchátko k uchu.
"To jsi ty Johne? Co potřebuješ?"
"Právě mi volal Bryan, někdo ho postřelil a říkal, že Willard chystá atentát na prezidenta Spojených států."
"Atentát?"
"Jo. Potřebuje pomoc. Je v ulici Holloway Road v nějaké barabizně. Říkal, že chce, abych tam šel jenom já, že jsem jediný komu může věřit. Nemohli by jste tam pro jistotu jít se mnou? Mohla by to být past."
"Nemůžem tam zajet. Jedu s Tomem, Jimem a Francem za detektivem Gravesem na to staré vrakoviště aut."
"Vy jste jim o tom řekl?"
"Ano. Necháváme se sledovat jedním z Willardových lidí, aby jsme ho potom chytili a Willarda usvědčili u soudu."
"Tomu teda ani zdaleka nerozumím," zamyslel se John a pohlédl na Laru, která seděla na okraji postele a podezřívavě na něj zhlížela.
"Zaplatili jsme za Martyho kauci a řekli mu, že to udělal Willard. Nenápadně jsme se před ním zmínili, že potom zajedem za Gravesem a Marty to Willardovi pochopitelně řekl. Jenže když Willard chystá atentát, tak nejdřív musíme zjistit, jak to chce provést a potom ho teprve můžeme zatknout."
"Takže mám jet za Bryanem sám? Alespoň tam se mnou pošlete hlídku, nerad bych přišel o život."
"To nejde. Willard zjistil, že byl pořád sledovanej a od policie mě kvůli tomu vyhodili. To co teď děláme je na vlastní pěst a mimo zákon."
"Tak fajn. Já tam teda zajedu sám."
"Výborně. Vítej zpátky a hodně štěstí."
"Jen ho odvezu do nemocnice. Nic víc," skončil John a položil sluchátko.
"Ty chceš někam jet?" zeptala se ostře Lara a posadila se na postel.
"Je to moc důležitý. Postřelili jednoho muže a jsem jediný, kdo mu může pomoct," vysvětloval John a rychle vytahoval nové oblečení.
"Myslela jsem, že jsi od policie odešel."
"To jo. Ale on má informace, který můžou zničit Willarda," odpověděl John a s oblečením v hrsti si sedl vedle Lary.
"Tak proto chceš pryč! Naskytla se ti příležitost, jak se vrátit k policii, tak to bys byl asi hlupák, kdybys ji nevyužil, že?" vztekala se Lara a postavila se naproti Johnovi.
"Já se nechci vrátit!" bránil se John a natahoval si ponožky, ale z jeho hlasu vyzařovala nejistota. Najednou nevěděl, co chce víc. Jestli žít s Larou a založit rodinu nebo se vrátit k policii.
"Ne? Kdyby tě nepřeložili nikdy bys neodešel a nechtěl se mnou žít!"
"To není pravda! Chtěl jsem dát výpověď!"
"Tak co se stalo? Nebyla jsem ti v posteli dost dobrá?"
"Co to povídáš?" zděsil se John a postavil se před ni. Před deseti minutami byli ještě ten nejšťastnější pár na světě a teď se to mezi nimi schylovalo k rozchodu.
"Promiň," zavzlykala Lara a objala Johna se slzami v očích kolem krku.
"Nechci odejít. Ale tam venku leží zraněnej člověk a bez mojí pomoci by zemřel. Před chvílí ho napadli Willardovi lidi a chce, abych ho do nemocnice odvezl já a nikdo jiný."
"Přijde mi to jako past," odfrkla Lara a pohlédla Johnovi do očí.
"Jednou jsme se potkali a získal jsem si jeho důvěru. Proto jsem jedinej, komu věří," ubezpečil ji John, ale ve skutečnosti si tím tak příliš jistý nebyl.
"Vážně chceš pro něho tolik riskovat?"
"Mám ho tam snad nechat?"
"Ne. To asi ne," uznala Lara a protřela si oči.
"Za chvíli jsem zase zpátky, slibuju. A až s tím skončím, zůstanu s tebou, ať se děje, co se děje. Teď je mě však ještě naposledy potřeba," dodal John.
"To jsem zvědavá kolikrát to ještě řekneš," osopila se na něj Lara, pustila se ho a šla ke svému kufru v předsíni pro oblečení.
"Snad jsem ti to už vysvětlil nebo ne?"
"Jenom, aby tě potom nezačli volat pokaždé, když si nebudou vědět s něčím rady."
"To se nestane. A kdyby jo, tak bych nikam nešel," prohlásil John a navlékl si košili.
Lara vytáhla z kufru svoje světle modré pyžamo a podívala se nevěřícně na Johna, jako by k tomu chtěla něco říct, ale nevěděla co.
"Vrátím se," řekl John a přešel k věšáku v předsíni, ze kterého sundal pásek s pistolí, jenž si připnul kolem pasu. Stáli teď vedle sebe a John přemýšlel, jak se má rozloučit. Poklekl a zavazoval si boty, bál se Laře podívat do očí a cítil na sobě její upřený pohled, když stála nad ním. Protože ho nenapadala žádná slova, tak vstal a něžně se dotkl jazykem jejich rtů. Lara rozevřela ústa a vpustila ho dovnitř. "Miluju tě," polkl John.
"Já tebe taky," hlesla Lara. Johnovi se nepatrně při těchto slovech ulevilo a nechtělo se mu v žádném případě přestat, jenže nakonec musel.
"Nikomu kromě mě neotvírej. Rozumíš? Slib mi to."
"Dobře," vzdychla Lara.
"Zavři se ještě na řetěz, klíče mám pro jistotu u sebe. Brzy jsem zpátky," rozloučil se John a vyšel na chodbu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama