Život je džungle. Člověk se pořád za něčím honí.

Alzheimerova nemoc

5. dubna 2007 v 14:37 |  Nemoci a léčba
Alzheimerova nemoc, kterou na počátku 20. století objevil německý lékař Alois Alzheimer, patří k nejčastěji se vyskytujícím demencím v populaci a představuje přibližně pátou nejčastější příčinu všech úmrtí. Její průběh lze bohužel v současnosti pouze zpomalit, nikoliv však zcela zastavit.
Demencemi nazýváme choroby, které postihují zejména paměť, intelekt a jiné kognitivní funkce. Mohou se projevit již v dětství, jejich výskyt však výrazně stoupá s věkem. Podle příčiny je lze rozdělit do tří skupin: Atroficko-degenerativní demence - mezi něž patří Alzheimerova nemoc, korová nemoc s Lewyho tělísky, demence při Parkinsonově chorobě aj.
Ischemicko-vaskulární demence vznikající jako následek cévních postižení mozku. Do této skupiny patří například multiinfarktová demence, vaskulární demence s náhlým začátkem, nebo Binswangerova choroba.
Třetí skupinu představují další symptomatické demence, které jsou způsobeny postižením mozkové funkce v následku jiných chorob, zraněním mozku nebo intoxikacemi.
Podle specifických znaků můžeme průběh demence rozdělit do tří stádií na demenci mírnou, středně těžkou a těžkou.
Stádium mírné je charakterizováno poklesem paměti, což se projeví obtížemi při vykonávání běžných denních činností a těžším zapamatováním nových informací. V této fázi je však pacient schopen vést soběstačný život bez potřeby pomoci zvenčí.
Středně těžká demence se vyznačuje značným porušením paměti ve všech jejích složkách, které ovlivňuje schopnost samostatného vykonávání smysluplné činnosti
Při demenci těžké jsou všechny složky paměti poškozeny natolik, že postižení nejsou schopni vykonávat ani rutinní činnosti a jsou plně odkázáni na péči okolí.
Alzheimerova choroba tvoří více než polovinu všech demencí a trpí jí přibližně pět procent populace starší 65. let. Ve vyšším věku je její výskyt ještě častější. Pokud se příznaky choroby objeví před touto věkovou hranicí hovoříme o formě presenilní, tj. s časným začátkem. Výskyt této choroby ve věku pod 50 let je však velmi vzácný.
Průběh
Průběh nemoci charakterizuje celá řada změn v mozkové oblasti. Projevuje se úbytkem mozkové tkáně - atrofii, mozková kůra může být ztenčená, dutý systém mozku se naopak rozšiřuje. Dochází k zániku mozkových buněk, zejména pak nervových buněk cholinergního systému, který hraje důležitou roli pro funkci paměti. U postižených Alzheimerovou chorobou se v mozku objevují usazeniny beta-amyloidu, bílkoviny, která tvoří krystalická jádra tzv. Alzheimerovských plaků. V těchto ložiscích, umístěných v mozkové kůře následně dochází k odumírání nervových buněk. V nervových buňkách přeměnou TAU proteinu vznikají tzv. neuronální uzlíčky, které vedou k jejich zániku.
Nemoc je provázena řadou dalších změn a degenerativních dějů, které nejsou specifické pouze pro její vývoj. Snižuje se mozkový metabolismus glukózy, vzniká nadměrné množství volných kyslíkových radikálů, které již organismus není schopen v dostatečné míře likvidovat. Dochází k úbytku hormonů ovlivňujících reparační procesy v mozku, dále k nadměrnému uvolňování cytokinů, které opět poškozují nervové buňky a v neposlední řadě k zvýšenému otevírání tzv. kalciových kanálů a vstupu přílišného mnoštví kalcia do nervových buněk, v následku čehož jsou ovlivněny přenašeče nervového vzruchu neboli neurotransmitery.
Příčiny
Kompletní znalost příčiny Alzheimerovy nemoci není doposud známa. Jde pravděpodobně o onemocnění na jehož vzniku se podílí řada jednotlivých faktorů. Je známo, že zejména u presenilní formy choroby lze nalézt genetickou změnu na raménku 21. chromozomu, která kóduje zvýšenou produkci beta-amyloidu v mozku. Výskyt této změny se však objevuje maximálně u deseti procent postižených. Podobná změna byla zaznamenána i na chromozomu 1 a 14, v tomto případě se jedná obvykle o pacienty s rodinným výskytem nemoci. Přitom nelze s určitostí říci, že by Alzheimerova choroba byla záležitostí dědičnou. Její výskyt v nejbližším příbuzenstvu je ale považován za rizikový faktor. U starších pacientů, kde se rodinný výskyt neprokázal, bývá zjišťována přítomnost apolipoproteinu E 4, který je geneticky kódován na 19. chromozomu. Tato látka zřejmě také iniciuje usazování beta-amyloidu v buňkách. Zdaleka ne u všech postižených jsou ale tyto genetické změny prokázány. Proto se, bohužel, pátrání po příčinách vzniku Alzheimerovy choroby omezuje doposud pouze na řadu nejrůznějších hypotéz.
Projevy
Alzheimerova nemoc počíná velmi zvolna a nenápadně, takže je často považována za přirozené poruchy spojené se stárnutím. Postupně dochází k jejich zvýrazňování, které se projevuje především poruchami paměti. Postižený zapomíná například zhasnout světla před odchodem z bytu, nebo nevypne plynový vařič. Následně začíná docházet i k poruchám dlouhodobé paměti, je ovlivněna soudnost a objevují se problémy s prostorovou orientací. Pacient nepoznává ani důvěrně známá místa, je schopný zabloudit například po cestě domů z obchodu, který navštěvoval pravidelně. S postupem času mohou nastat problémy s orientací i v nejznámějším prostředí, třeba ve vlastním bytě. Klesá schopnost prostorové představivosti, postiženým činí problém graficky znázornit krychli a jiná tělesa. Na rozdíl od jiných typů demence ztrácí pacient poměrně brzy vědomí vlastní nemoci, dochází u něj k degradaci osobnosti, spočívající zejména v úbytku etickoestetických návyků.
Postižena je i emoční stránka člověka. To se může projevit celou škálou projevů od neustálé spokojenosti po neschopnost projevit patřičnou náladu nebo adekvátní reakci na vnější podnět. Na přechodnou dobu někdy dochází k výskytu depresí, úzkosti, nebo manických stavů. Mezi typické projevy patří afektivní labilita, především u projevů vzteku či lítosti. Vyskytují se i poruchy spánku, často jeho reverzibilita, tj. spánek během dne a zvýšená aktivita v noci.
Další skupina příznaků, kterou nacházíme zejména u korové nemoci s Lewyho tělísky, (kterou považujeme za zvláštní variantu Alzheimerovy nemoci) spočívá v produkci nejrůznějších bludů, zrakových halucinací a iluzí. Ty se většinou objevují na přechodnou dobu a mají neucelený charakter. Postižení mohou být například přesvědčeni, že někdo neustále přesouvá věci v jejich bytu, připravuje je o peníze apod.
V důsledku poruch mozkové kůry se v některých případech vyskytují tzv. fatické poruchy, či afázie. Kupříkladu afázie senzorická - pacient s nepoškozeným sluchem není schopen porozumět mluvenému projevu. Při motorické afázii není schopen srozumitelné řeči, ačkoliv mu v tom nebrání žádné poškození mluvidel. Lehčí formy afázií se projevují například komolením slov, zaměňováním levé a pravé strany, neschopností psát, počítat aj.
Ovlivněny bývají i sexuální funkce pacientů a to od naprosté apatie až k projevům deviantního chování.
Postupný úbytek paměti zhoršuje nadále schopnosti orientace, ztrácí se schopnost rozpoznání i nejbližších příbuzných, postižení přestávají dbát na svou hygienu, často dochází také k únikům moči a stolice.
Průměrná doba přežití pacienta s Alzheimerovou chorobou se pohybuje zhruba mezi třemi až sedmi lety. Protože tato nemoc značně snižuje obranyschopnost, adaptivitu a autosanační procesy, umírají postižení nejčastěji na nějaké zároveň se vyskytující onemocnění (interkurentní), kterým by stejně staří lidé netrpící Alzheimerovou chorobou obvykle nepodlehli, jde například o následky úrazů, plicní záněty a podobně.
Diagnóza
Pro určení diagnózy jsou určitým přínosem zejména moderní zobrazovací metody orgánů lidského těla. Jedná se zejména o rentgenové vyšetření a možnost využití počítačové tomografie (CT) magnetické rezonance a dalších zobrazovacích metod.
Pro jistou míru záření, které jsou pacienti při těchto metodách vyšetření vystavování, lze mluvit o určitých rizicích. To se však týká zejména postižených s různými omezeními (u magnetické rezonance například těch, v jejichž těle se z rozličných důvodů nachází jakýkoliv zmagnetizovaný kov, nebo citlivé zařízení).
Přínos těchto metod však spočívá zejména v odhalení možnosti vývoje demence z jiných organických příčin, například po rozsáhlých cévních příhodách, a užívá se jich pro dlouhodobé sledování pacientů s podezřením na možný vývoj demence. Lze jimi totiž zaznamenat výše popsané změny probíhající v mozku, které vývoj demencí provázejí.
Jelikož je však diagnóza demence založena zejména na chování a jednání, nelze ji pomocí těchto metod jednoznačně stanovit. Do popředí se proto dostávají metody psychiatrické a psychologické.
V ranných stádiích choroby je psychologické vyšetření lépe než neurologické odhalit počínající pokles kognitivních funkcí pacienta a poukázat tak na možnost onemocnění. Psycholog zjišťuje zda dochází k poruchám paměti a v jaké míře se tak děje. Důležitá je spolupráce s rodinou postiženého, která by měla být poučena jakým způsobem s ním jednat a zároveň by se měla podílet na vypracovaném aktivizačním programu, který si klade za cíl zpomalení průběhu nemoci a tím i zkvalitnění života pacienta. K zjištění míry poškození paměťových funkcí se používá řada specifických testů. Je prokázáno, že pacienti s Alzheimerovou chorobou selhávají zejména v časově omezených testech. V diagnostice Alzheimerovy nemoci se osvědčily například tyto zkoušky:
Paměťový test učení spočívá v zapamatování si určitého počtu slov (uvádí se 15). Tato slova jsou pacientovi přečtena, následně je vyzván aby se jich pokusil zopakovat v libovolném pořadí co nejvíce. Tento postup se opakuje celkem pětkrát. Z výsledné křivky je jasně vidět schopnost procesu učení a stav paměti. Důraz se klade zejména na tzv. konfabulace, kdy pacient buď přidá slovo, které mezi uvedenými vůbec nebylo, nebo do svého výčtu zařadí stejné slovo vícekrát.
Obdobnou zkoušku představuje test verbální fluence, kdy je pacient požádán, aby s pokusil vybavit si co nejvíce slov začínajících stejným písmenem. Na tento úkol je mu dán časový limit jedné minuty. Podle výsledkových tabulek, které berou v potaz i dosažené vzdělání lze pak porovnat jeho výsledek s průměrem zdravých osob.
Dále existuje řada dalších testů zaměřených na orientaci v čase a prostoru, testy početní, grafické, a mnoho jiných zkoušek, z kterých lze odvodit celkový stav paměti, případně průběh nemoci.
Léčba
Alzheimerovu chorobu v současnosti vyléčit nelze. Včasné zahájení léčby nabízí však možnost průběh onemocnění značně zpomalit.
Léčba této nemoci by měla kombinovat jak metody biologické, tak i psychosociální, významnou roli při ní hraje rodina postiženého. Komplexní léčba by měla zahrnovat farmakoterapii kognitivních i nekognitivních funkcí, léčbu všech přidružených onemocnění, která jak víme, představují rizikový faktor, tělesnou rehabilitaci, trénink paměti a poznávacích funkcí.
Farmakoterapie kognitivních funkcí představuje základ léčby Alzheimerovy nemoci. Užívají se zejména léky ovlivňující patogenetické řetězce, které se podílejí na neurodegeneraci. Těchto léčiv existuje celá škála, lišící se vzájemně způsobem svého působení. Jsou to jednak farmaka, která zlepšují mozkový metabolismus, dále léčiva zaměřující se na funkci mozkového cholinergního systému (lecitin), velmi často se používají látky, které omezují působení enzymu odbourávajícího acetylcholinu (např. donepezil).
Jak bylo řečeno výše, nebezpečí představují také volné kyslíkové radikály. K látkám, které je dokáží likvidovat patří vitamín E, C, retinol, či selegilin. Jiné látky blokují kalciové kanály nervových buněk atd.
Léčba nekognitivních funkcí závisí na míře postižení. Při poruchách emotivity je mnohdy nutné užít moderních antidepresiv (SSRI - selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu, RIMA - reverzibilní inhibitory monoaminooxidázy), nebo látek zmírňujících pocity úzkosti.(melperon, haloperidol, tiaprid, risperidon). Poruchy spánku jsou léčeny buď některými neuroleptiky (opět tiaprid) nebo hypnotiky ( zolpidem, zopiclon).
Domácí péče má pro pacienta obvykle velmi pozitivní význam. Rodina se může na léčbě podílet pomocí různých činností a her, které napomáhají zpomalení průběhu degenerace kognitivních funkcí. Umístění postiženého do nemocnice může mít často negativní následky na jeho stav, hůře se orientuje, není například schopen najít svůj pokoj, nepamatuje si polohu své postele atd.
K tomuto kroku by se proto mělo přistupovat jen v případech výskytu vážných poruch chování, nebo selhání rodinné péče. I tak by ale pobyt mimo domov měl trvat pokud možno co nejkratší dobu. Pokud nelze tento požadavek splnit, využívá se většinou různých zařízení pro hospitalizaci dementních pacientů či domovů pro důchodce se speciální psychiatrickou péčí.
Alzheimerova choroba je nejčastěji se vyskytující druh demence a trpí jím přibližně každý dvacátý člověk starší 65. let. Jedná se o nemoc nevyléčitelnou, která bohužel vede ke smrti pacienta. Včasným zahájením léčby a náležitou péčí, nejlépe v domácím prostředí, lze ale její vývoj zpomalit a výrazně zlepšit kvalitu života postiženého.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama