Život je džungle. Člověk se pořád za něčím honí.

Diabetes

5. dubna 2007 v 14:54 |  Nemoci a léčba
Výskyt tohoto onemocnění, které je laické veřejnosti známé spíše pod názvem cukrovka, můžeme díky historickým podkladům poprvé objevit již okolo roku 1500 před naším letopočtem ve starověkém Egyptě. Výraz diabetes, který pochází z řečtiny, lze potom přibližně přeložit jako "protékat."
Dochované záznamy hovoří o nemoci, která se projevuje žíznivostí a nadměrným močením a která může vést ke smrti nemocného. Ačkoliv riziko úmrtí v následku cukrovky je v dnešní době výrazně nižší, komplikace provázející tuto nemoc jsou pro pacienty neustálou hrozbou.
Cukrovka je celosvětově rozšířené onemocnění, které se vyskytuje nezávisle na rase, pohlaví, nebo věku pacientů. Zejména v průběhu druhé poloviny 20. století došlo k prudkému nárustu výskytu civilizačních chorob, mezi něž diabetes rozhodně patří, a tento trend platí i v současnosti. V roce 1996 bylo evidováno 132 miliónů lidí trpících diabetem, přičemž se předpokládá, že do roku 2010 se jejich počet téměř zdvojnásobí.
Název diabetes mellitus neoznačuje jednu konkrétní nemoc, ale skupinu onemocnění, která vznikají jako následek poruchy sekrece nebo účinku inzulínu v organizmu. Většina typů cukrovky má původ v genetickém základu, společným projevem všech typů této nemoci je pak hyperglykémie, kterou následují změny metabolismu tuků, bílkovin a minerálů, což má často za následek vznik nebezpečných komplikací. V nejzákladnějším dělení rozlišujeme dva druhy cukrovky: diabetes mellitus 1. typu a diabetes mellitus 2. typu. (DM 1 a DM 2).
DIABETES MELLITUS 1. TYPU
Postihuje především dospívající jedince přibližně do 35. let věku, případy nálezu tohoto typu cukrovky u starších osob jsou výrazně nižší. DM 1. typu je méně častou formou cukrovky, tvoří přibližně 5 - 10 % všech případů. Vyznačuje se sklonem ke ketoacidóze, typickými příznaky jsou žízeň, polyurie, postupná ztráta tělesné hmotnosti a přetrvávající stavy zvýšené únavy. Tyto subjektivní potíže se objevují velmi náhle, příčina jejich vzniku tkví ve výrazném nedostatku, nebo úplné absenci sekrece inzulínu v těle.
Inzulín je peptid o 51 aminokyselinách, který hraje klíčovou roli při manipulaci s cukry v organizmu. Byl objeven ve 20. letech 20. století Frederickem Bantingem a Charlesem Bestem a roku 1923 byla oběma těmto vědcům udělena Nobelova cena za lékařství. Zjištění existence inzulínu přineslo zásadní převrat v pochopení principů onemocnění cukrovkou a její léčbě.
Inzulín se tvoří ve slinivce břišní, přesněji řečeno v beta buňkách Langherhansových ostrůvků. Jeho akutní nedostatek v těle při diabetu 1. typu je způsoben destrukcí těchto buněk, přičemž jejím původcem je paradoxně imunitní systém geneticky predisponovaného jedince. U některých lidí je stavba beta buněk Langherhansových ostrůvků poněkud odlišná. Protilátky, které si tělo vytvoří v reakci na běžnou virovou infekci, při své aktivizaci mohou považavovat buňky produkující inzulín za nepřátelské a začnou je ničit. Blízké spojení bylo zjištěno zejména ve vztahu s HLA antigeny. Rychlost zániku beta buněk se u jednotlivců liší. Velmi rychlý průběh pozorujeme často u dětí a mladších jedinců, v jiných případech jde naopak o velmi pozvolný zánik. Organizmus je však schopen úbytek buněk dostatečně kompenzovat, klinická manifestace diabetu 1. typu nastává až při zničení více než 90 % tkáně produkující inzulín.
LÉČBA
Dlouhodobé pravidelné dodávání inzulínu do těla tvoří základ léčby pacientů postižených diabetem 1. typu. K aplikaci inzulínu lze použít běžné injekční stříkačky, k dispozici jsou ale i speciální diabetické stříkačky, jejichž dělení obsahu je vyznačeno v inzulínových jednotkách.
Při léčbě je nutné postupovat v závislosti na mnoha faktorech (věk pacienta, druh zaměstnání atd.) tak, aby nemocný mohl vést pokud možno normální, plnohodnotný život. Ze strany lékaře je nutné náležitě poučit jak pacienta, tak nejbližší okruh jeho rodiny o postupech při domácí péči, která je velmi významnou složkou léčebného procesu. Při nedodržení těchto postupů hrozí vážné komplikace, často i s fatálními následky. Výhodou je možnost tzv. selfmonitoringu, kdy si pacient sám kontroluje hodnoty glykémie pomocí diagnostických proužků a přenosného glukometru. To mu umožňuje okamžitě reagovat na případné změny hladiny krevních cukrů. Další důležitou složku tvoří změna stravovacích návyků a dieta, především ve smyslu častější, pravidelně rozložené konzumace potravin vhodného druhu. U diabetiků 1. typu je například nutností druhá večeře v době těsně před spánkem.
Velmi zajímavou metodu léčby poruch sekrece inzulínu představuje transplantace.
Transplantace
První pokusy s transplantací inzulín produkující tkáně spadají do období konce devatenáctého století. První úspěšný pokus zaznamenal roku 1913 Hédon při transplantaci pankreatu u psa. Objevení inzulínu v roce 1921 však výzkumy v této oblasti značně zpomalilo. Teprve odhalení pozdních komplikací diabetu, které vznikaly i přes inzulínovou léčbu, obnovilo větší zájem o tuto metodu. První orgánová transplantace pankreatu u člověka byla tak provedena až v roce 1966. Postupem času se díky novým metodám podařilo odstranit vážnější komplikace a přibližně od roku 1980 patří transplantace pankreatu k zavedeným klinickým metodám.
Povzbudivé výsledky přinesl také výzkum transplantace Langherhansových ostrůvků. Pro vysoké požadavky na kvalitu a množství transplantovaných ostrůvků a na posttransplantační péči o pacienta, nepřesahovalo donedávna úspěšné nastolení funkčnosti transplantátu 20% všech případů. Tuto statistiku se v závěru tisíciletí podařilo prolomit v Edmontonu, kde bylo u sedmi následných transplantací dosaženo normoglykémie bez další závislosti pacienta na příjmu vnějšího inzulínu. Tento úspěch podnítil deset předních transplantačních center k vytvoření mezinárodní studie o možné reprodukovatelnosti edmontonského postupu na skupině několika desítek pacientů. Transplantační metoda se do budoucna jeví jako velmi slibné řešení pro léčbu diabetu, které odstraní potřebu exogenního dodávání inzulínu a eliminuje nebezpečné komplikace, které tuto nemoc provázejí.
DIABETES MELLITUS 2. TYPU
Je nejrozšířenějším typem cukrovky na celém světě, vyskytuje se asi desetkrát častěji než diabetes 1. typu a postihuje zejména lidi ve středním a pozdním věku. Na jeho vzniku se podílí kromě genetické predispozice také řada vnějších faktorů, například nedostatečná fyzická aktivita, stres, kouření, nebo nevhodné složení potravy, typické pro obyvatele vyspělých zemí. Průměrně v 80% případů je diabetes mellitus 2. typu spojen s obezitou. U populací, kde je výskyt obezity na nízké úrovni, nacházíme daleko méně případů cukrovky druhého typu, a to i přes genetickou dispozici. Přitom nehraje roli jen stupeň obezity, ale zejména distribuce tuku v těle (nejrizikovější je obezita centrální) a doba trvání obezity samotné.
Počátek onemocnění bývá obvykle nevýrazný a pozvolný, bez typických příznaků, nemocní nejeví sklon ke ketoacidóze. Odhalení diabetu 2. typu nastává často náhodně na základě vyšetření krve nebo moči. Základním faktorem není jako u DM 1. typu destrukce beta buňek Langherhansových ostrůvků, ale porucha funkce inzulínových receptorů v organizmu neboli inzulínová rezistence.
To znamená, že ačkoliv tělo produkuje inzulín v dostatečném množství buňky na něj nedokáží správným způsobem reagovat a zůstávají netečné. Tělo, které snaží tuto netečnost překonat vyplavuje do krve stále více inzulínu, přičemž zvýšená koncentrace zpočátku postačuje k udržení normální hladiny cukru v krvi. Cukrovka se objevuje ve chvíli, kdy již buňky ve slinivce nestačí vyhovět nepřiměřeným nárokům organismu.
LÉČBA
Léčebné možnosti diabetu 2. typu představují zejména: Dieta, fyzická aktivita, perorální antidiabetika, a důsledná edukace. V některých případech je nutná také doplňková léčba inzulínem.
Dieta
Diabetická dieta tvoří základní prostředek léčby diabetu. Složení diety musí být takové aby u obézních diabetiků vedlo k snížení tělesné hmotnosti a aby naopak u pacientů s normální hmotností nedocházelo k jejímu poklesu. Složení potravy při diabetické dietě by přitom mělo zachovávat vhodný poměr sacharidů, tuků a bílkovin podle následujícího principu:
Sacharidy - by měly pokrývat 55 až 60% energetické spotřeby, přičmež by se mělo jednat zcela výhradně o polysacharidy, obsažené například v bramborách, rýži a mouce. Doporučována je i konzumace vlákniny, která pozitivně ovlivňuje metabolismus cukrů.
Podle množství sacharidů se v České Republice rozlišují standartní dietní režimy na dietu s obsahem 175 g, 225 g, 275 g a 325 g sacharidů denně. Výběr režimu závisí samozřejmě na typu diabetu a případné míře obezity. Je zřejmé, že systém s nejvyšším obsahem sacharidů, a tudíž logicky s nejvyšším přívodem energie, bude vhodný spíše pro mladého, neobézního diabetika 1. typu. Pro lepší orientaci pacienta byl zaveden pojem výměnná jednotka, která definuje množství potravin, které mají stejný obsah sacharidu, zpravidla se používá hodnota 10 gramů. Kupříkladu dalamánek obsahuje 20 gramů sacharidů, jednu výměnnou jednotku tedy představuje polovina dalamánku. Tabulky s tímto rozdělením umožňují diabetikovi odhadnout správně množství potravin aniž by překročil limit, případně slouží i k úpravě dávky inzulínu.
Příjem tuků by měl tvořit nejvíce 30% energetické spotřeby a měl by být pravidelně rozložený mezi nasycené, mononeové a polyenové mastné kyseliny. K získání této rovnováhy lze obecně české populaci doporučit častější použití rostlinných tuků a konzumaci rybího masa.
Množství bílkovin v dietě se řídí hmotností pacienta tak, že na jeden kilogram tělesné hmotnosti by měl denně připadnout přibližně jeden gram bílkoviny. Pro příjem živočišných bílkovin je nejvhodnější rybí či drůbeží maso. Z rostlinných bílkovin hlavně zelenina a luštěniny. Denní množství přijatého cholesterolu by nemělo překročit 300 mg.
Konzumace alkoholu není diabetikům zapovězena, jeho množství je limitováno přibližně 60 g jednou až dvakrát týdně. Tato dávka představuje asi čtyři decilitry vína nebo tři piva.
Kouření, kromě mnoha dalších nežádoucích vlivů na lidský organizmus, negativně ovlivňuje inzulínovou rezistenci a zvyšuje riziko vzniku diabetických mikrovaskulárních komplikací (viz. nefropatie, neuropatie, retinopatie).

Zanechání kouření při diabetu by proto mělo být samozřejmostí.
Pohyb
Vhodný typ cvičení je důležitou součástí léčby diabetu. Pravidelné sportování snižuje hladiny krevního cukru, zlepšuje citlivost tkání na působení inzulínu a má preventivní charakter k vzniku kardiovaskulárních chorob.
Pro diabetiky má význam zejména pravidelné cvičení aerobního typu, při kterém slouží jako zdroj energie místní glykogenové zásoby, volné mastné kyseliny a glukóza v séru. Z rekreačních sportů se doporučují zejména jízda na kole, běh (i běh na lyžích), plavání a gymnastika. Odpovídající druh cvičení je nutné zvolit podle doporučení lékaře tak, aby v závislosti na typu diabetu, životním režimu a zdravotním stavu paciena bylo dosaženo efektivních výsledků a zároveň bylo zabráněno nežádoucím komplikacím.
Nedodržování diety a pravidelného cvičebního režimu je nejčastějším prohřeškem ze strany diabetiků!
Perorální antidiabetika (PAD)
K podávání těchto léčiv se přistupuje v případech, kdy dieta a cvičení nevedou k dostatečné kompenzaci cukrovky, podmínkou jejich užívání je alespoň částečně zachovaná funkce sekrece inzulínu. Rozeznáváme tři základní skupiny perorálních antidiabetik:
Sulfonylureová antidiabetika - patří k nejrozšířenějším PAD, v léčbě se používají od roku 1954. Zvyšují citlivost beta buňek vůči glukóze, čímž stimulují sekreci inzulínu.
Dělí se na preparáty 1. generace (účinná látka zastoupena v gramech), například Dirastan, Chlorpropamid, a 2. generace (účinná látka zastoupena v miligramech), které zastupují zejména glibenklamid, glipizid, gliklazid a gliquidon.
Biguanidy zpomalují vstřebávání glukózy ve střevě, podporují účinek inzulínu v játrech a tukové tkáni, narozdíl od předchozí skupiny tedy nemají za cíl zvyšování sekrece inzulínu. Mezi nežádoucí účinky biguanidů patří zvýšené riziko vzniku laktátové acidózy (viz. níže). Vzhledem k tomu je v současnosti doporučováno pouze užívání metforminu.
Inhibitory alfa-glukozidáz, z nichž nejznamější akarbóza, pracují na principu snižování množství glukózy z potravy v těle dříve, než je vstřebána ve střevě.
Léčba perorálními diabetiky je zpravidla účinná jen v určitém časovém rozmezí, nenahrazuje nutnost diety, proto i během léčby těmito prostředky je potřeba dodržovat dietní a cvičební režim.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama