Život je džungle. Člověk se pořád za něčím honí.

Hypertenze

5. dubna 2007 v 14:41 |  Nemoci a léčba
Hypertenzi lze považovat za civilizační chorobu, neboť postihuje 15-25% naší dospělé populace. Závažnost spočívá v tom, že mnoho let bývá klinicky němá a projeví se až v okamžiku těžkého postižení životně důležitých funkcí. Proto je důležité její preventivní odhalování a včasné zahájení účinné léčby, která se zpravidla stává doživotní.
Krevní tlak je takový tlak, jímž krev působí na stěnu cév. Jeho hodnota neustále kolísá mezi dvěma mezními hodnotami. Nejvyšší hodnoty dosahuje v okamžiku maximálního stahu srdce (systole). Tato hodnota se nazývá systolický tlak. Nejnižší hodnoty pak dosahuje při ochabnutí srdečního svalu (diastole). Tato hodnota se nazývá diastolický tlak. Hodnota krevního tlaku je závislá na momentálním stavu lidského organismu. V klidu je tlak nižší než při fyzické námaze nebo rozrušení. Tlak se sice oficiálně měří v zákonných jednotkách Pascalech, avšak v medicíně se častěji udává krevní tlak v tradičních jednotkách - milimetrech výšky vytlačeného sloupce rtuti (mm Hg) klasického rtuťového tlakoměru. Vždy se udává hodnota systolického i diastolického tlaku v uvedeném pořadí, např. 120/80. Uvedený příklad je normální klidovou hodnotou krevního tlaku mladého zdravého jedince. U starších osob se za uspokojivou považuje hodnota 130/90.

Častým onemocněním, které se vyskytuje převážně ve vyšším věku, je vysoký krevní tlak (hypertenze). O vysokém krevním tlaku hovoříme tehdy, jsou-li v klidu jeho naměřené hodnoty vyšší než 130/90. Podle velikosti hodnot pak rozlišujeme 3 stadia závažnosti, čím vyšší, tím závažnější. Větší váha se přisuzuje hodnotě diastolického tlaku (druhá, nižší hodnota). Trvale zvýšený krevní tlak poškozuje různé orgány - cévní stěnu, srdce, ledviny, sítnici oka. V důsledku poškození cév vázne výživa různých orgánů, čímž roste nebezpečí jejich selhání. Při hypertenzi se urychluje rozvoj aterosklerózy a zvyšuje riziko cévních příhod, jako je infarkt myokardu nebo cévní mozková příhoda. Zvýšenému riziku jsou vystaveny osoby, které zároveň kouří, trpí cukrovkou, mají vysoké hladiny krevních tuků a cholesterolu nebo ti, v jejichž rodině se takovéto onemocnění vyskytlo. Vysoký krevní tlak zkracuje délku života a snižuje jeho kvalitu následkem vážného poškození životně důležitých orgánů. Onemocnění je záludné v tom, že postižení o něm často nevědí a cítí se zdraví, neboť problémy se obvykle dostavují až po delší době, kdy již došlo k poškození tělesných orgánů. Pouze někdy se vyskytují potíže jako závratě, bolesti hlavy, hučení v uších či krvácení z nosu. Proto jsou velmi důležitá pravidelná preventivní měření krevního tlaku, aby mohla být včas zahájena léčba.
Příčina vysokého krevního tlaku spočívá v poruše regulačních mechanismů a není obvykle známa, předpokládá se genetická dispozice pacienta. Méně často je způsoben jiným onemocněním, nejčastěji onemocněním ledvin nebo hormonální poruchou. Tlak mohou zvyšovat i některé léčivé přípravky - kortikoidy, estrogeny (hormonální substituční léčba, hormonální kontraceptiva), nesteroidní antirevmatika, některá antidepresiva a jiné. Dalšími faktory, které zvyšují krevní tlak, jsou nadváha, stres, kouření, velká konzumace alkoholu, nadměrný příjem sodíku potravou (solení). Kofein přechodně též zvyšuje krevní tlak, za rizikové se však považuje pouze pití většího množství kávy denně. Prospěšná je naopak konzumace ovoce a zeleniny, přiměřená tělesná aktivita a pravidelný odpočinek. Pokud lékař zjistil, že pacient trpí vysokým krevním tlakem, je třeba kromě nezbytného dodržování zásad zdravé životosprávy také zahájit účinnou léčbu léčivými přípravky. Jejich paleta je široká a výběr konkrétního preparátu je úkol pro lékaře. Cílem léčby je snížení krevního tlaku na hodnotu 130/90 nebo nižší. Pro jeho dosažení je nutné správné a pravidelné užívání předepsaných preparátů dle pokynů lékaře a výrobce. Mnozí nemocní se mylně domnívají, že po snížení tlaku na optimální hodnotu jsou vyléčeni a mohou přestat s užíváním. To je však chyba! Léčivé přípravky totiž neodstraňují příčinu onemocnění, která i nadále trvá, ale zasahují do regulace krevního tlaku. Léčba je zpravidla doživotní. Po vysazení léčiv se krevní tlak opět rychle zvyšuje.
Antihypertenzíva
Léky na snížení krevního tlaku nazýváme antihypertenzíva. Lékaři mají nyní na výběr z několika skupin. Volba konkrétního léku záleží na jeho vlastnostech, na tom, jak pacient léčbu snáší a jaká má přidružená onemocnění (diabetes mellitus, astma, onemocnění ledvin, srdeční selhávání, ateroskleróza atd.). Zpravidla se začíná monoterapií v postupně se zvyšujících dávkách, aby nedocházelo k přílišnému poklesu krevního tlaku (hypotenzi). Pouze v případě velmi vysokých hodnot tlaku a hypertenzní krizi se volí razantnější dávkování. V případě neúspěchu léčby či nežádoucích účinků volí lékař látku z jiné skupiny. Není-li monoterapie dostatečně účinná, volí se kombinace dvou látek z různých skupin. Dle potřeby lze podávat i trojkombinace.
Diuretika
Jde o často používané látky, které různým mechanismem zvyšují diurézu vody a elektrolytů. Používají se k léčbě edémů a hypertenze. Kličková diuretika (např. furosemid) mají mohutný diuretický účinek. Jsou vhodná při srdečním selhávání, edémech a při arteriální hypertenzi u pacientů se sníženou funkcí ledvin. Zvýšenou měrou vyplavují nejen sodík, ale i draslík. Jeho deplece může mít závažné účinky na přenos vzruchů nervových a svalových buněk, zejména pak nepříznivě ovlivnit srdeční činnost. Proto je vhodné tento minerál doplňovat (kalium chloratum). Thiazidová diuretika hydrochlorothiazid, chlortalidon, indapamid, metipamid, klopamid) inhibují reabsorpci sodných a chloridových iontů. Rovněž způsobují ztráty draslíku. Jsou méně účinná než kličková diuretika. Při snížené funkci ledvin jsou málo účinná (případně zcela neúčinná). Často se používají jako léky první volby v monoterapii i kombinacích (zvláště s beta-blokátory a ACE-inhibitory). Kalium šetřící diuretika příznivě ovlivňují bilanci draslíku, zabraňují jeho ztrátám. Mají však slabší diuretický účinek. Amilorid, který je určen na léčbu arteriální hypertenze, se vždy kombinuje s jinými antihypertenzívy. Spironolakton je antagonistou aldosteronu. Kromě léčby hypertenze (v kombinacích s jinými látkami) se používá při hyperaldosteronismu a edémů spojených se sekundárním hyperaldosteronismem. Při kombinaci kalium šetřícího diuretika s jiným diuretikem se obvykle kalium nepřidává (pouze v odůvodněných případech), jinak hrozí hyperkalémie.
Beta-blokátory
Jedná se o širokou skupinu látek, které blokují účinek noradrenalinu a adrenalinu na beta-adrenergních receptorech. Používají se na snížení krevního tlaku nebo na snížení srdeční frekvence při tachykardiích. Mají různou afinitu k jednotlivým subtypům beta-receptorů. Podle toho je dělíme na neselektivní (metipranolol, propranolol, opindolol, pindolol) a kardioselektivní (atenolol, betaxolol, metoprolol, bisoprolol, acebutolol), které přednostně ovlivňují kardiovaskulární systém a mají méně nežádoucích účinků. Neselektivní beta-blokátory mají vyšší riziko vyvolání bronchokonstrikce (hlavně u astmatiků), vasospastické reakce a zvýšení plazmatických hladin lipidů, zejména triacylglycerolů. Některé beta-blokátory jsou částečnými agonisty beta-receptorů, mají tzv. vnitřní sympatomimetickou aktivitu (ISA), např. bopindolol, pindolol, acebutolol. Jsou méně účinné u osob s ischemickou chorobou srdeční. Současný blokující účinek na receptory alfa i beta mají karvedilol a labetalol. Výhodou je výraznější efekt a menší tendence k bronchospasmům.
Inhibitory angiotenzin-konvertázy
Tyto látky brání přeměně neaktivního peptidu angiotenzinu I na aktivní angiotenzin II inhibicí enzymu angiotenzin-konvertázy (ACE). Angiotenzin II má jednak přímý vasokonstrikční účinek na cévy (receptory AT1), zároveň však zvyšuje sekreci aldosteronu, který zadržováním sodíku rovněž zvyšuje krevní tlak). Zablokováním vzniku angiotenzinu II se dosahuje obvykle účinného snížení krevního tlaku. Blokáda však není nikdy úplná, neboť angiotenzin II vzniká i jiným způsobem než pomocí ACE. Proto u některých osob nelze dosáhnout plného antihypertenzního účinku samotnými ACE inhibitory. ACE zároveň inaktivuje bradykinin. Jeho zvýšená koncentrace při inhibici ACE vede ke stimulaci NO-syntázy, což zlepšuje funkci endotelu při ateroskleróze. Zároveň však u některých pacientů způsobuje suchý kašel a angioedém. Jednotlivé ACE inhibitory (např. enalapril, kaptopril, fosinopril, lisinopril,, moexipril, perindopril, quinapril, ramipril, spirapril, trandolapril) mají prakticky shodné účinky a liší se hlavně farmakokinetickými parametry. Mnohé látky jsou proléčivy, po podání se v organismu mění na vlastní účinné látky. Tyto látky mají prokázaný teratogenní účinek, jsou tedy absolutně kontraindikovány v těhotenství.
Antagonisté angiotenzinu II
Tato poměrně nová skupina látek kompetitivně antagonizuje přímý vasokonstrikční účinek angiotenzinu II na receptorech. Jsou vhodnou alternativou inhibitorů ACE v případě nežádoucích účinků, jako je kašel a angioedém (významně nižší výskyt). Otázkou je, zda má nějaký klinický význam nepřítomnost příznivého účinku bradykininu na NO-syntázu (viz inhibitory ACE). Rozšíření těchto látek donedávna bránila vysoká cena a preskripční omezení, což se v poslední době změnilo. Příkladem AT1-inhibitorů jsou losartan, valsartan a irbesartan.
Blokátory kalciových kanálů
Jde o skupinu látek, které blokují vstup kalcia do buněk myokardu a hladkého svalstva cév. Tím dochází ke snížení kontraktility myokardu a vasodilataci. Použití těchto látek je tedy v prevenci záchvatu anginy pectoris, při arytmiích a hypertenzi. Některé látky mají ještě další použití, např. v profylaxi migrény (verapamil, nifedipin). K pravidelnému podávání jsou vhodné přípravky s vyrovnanou hladinou plazmatických koncentrací - retardované formy. Krátkodobě působící preparáty (nifedipin) způsobují velké kolísání hladin, což nepříznivě působí na prognózu ischemické choroby srdeční (zvýšená mortalita). Kalciové blokátory dělíme do dvou generací. I. generace zahrnuje nifedipin, verapamil a dilthiazem. V současné době se v léčbě hypertenze doporučuje nifedipin pouze retardovaný. Neretardovaný nifedipin lze použít při akutním záchvatu anginy pectoris (sublingválně). Verapamil se uplatňuje hlavně jako antiarytmikum, vasodilatační účinek se uplatňuje až ve vyšších dávkách (240 mg denně a více). II. generace (amlodipin, felodipin, isradipin, lacidipin, nitrendipin, nimodipin) jsou látky s větší vaskulární selektivitou a výhodnějšími farmakokinetickými parametry. Všechny tyto látky se uplatňují při arteriální hypertenzi a angině pectoris. Nimodipin má zvláštní uplatnění při terapii a profylaxi ischemických poruch CNS po subarachnoidálním krvácení.
Je potřeba také upozornit, že některé látky této skupiny (nifedipin, felodipin) mají interakci s flavonoidy grapefruitové šťávy (narigrin), které inhibují cytochrom P450. V důsledku toho je zpomalena biotransformace těchto léčiv, čímž je zvýšena jejich plazmatická koncentrace a stoupá toxicita.
Léčiva s převážně centrálním působením
Tato skupina látek působí stimulací centrálních (a periferních) adrenergních α2-receptorů a/nebo centrálních imidazolinových I1-receptorů, což vede k oslabení periferní aktivity sympatiku, který se podílí na zvyšování krevního tlaku. Guanfacin a methyldopa patří ke stimulátorům α2-receptorů. Methyldopa se biotransformuje na falešný neurotransmiter α2-methylnoradrenalin, který je vlastním účinným metabolitem. Má poměrně krátký poločas, což vyžaduje časté dávkování. Jedná se o antihypertenzívum vhodné pro těhotné ženy. Oba typy receptorů stimuluje klonidin. Je vhodný při poruše ledvin a ke zvládnutí hypertenzní krize. Převážně na I1-receptorech působí moxonidin a rilmenidin. Do této skupiny patří i jedno z historicky prvních antihypertenziv, reserpin. Od jeho užívání se však pro četné další účinky ustupuje.
Blokátory alfa-receptorů
Látky blokující periferní α1-receptory (prazosin, doxazosin, terazosin) se uplatňují u středně těžké a závažné hypertenze. Častěji se však používají v urologii k léčbě benigní hyperplazie prostaty. Fentolamin blokuje receptory α1 i α2. Využívá se pouze při hypertenzi způsobené feochromocytomem (nádor dřeně nadledvin, který způsobuje nekontrolovatelné vyplavování katecholaminů).
Výčet léčiv proti hypertenzi si neklade nárok na úplnost. Snažili jsme se o maximální stručnost. Vynechali jsme zejména látky, které se již v současnosti nepoužívají nebo se používají jen zřídka.
Jak si správně změřit krevní tlak
Při léčbě je nutná pravidelná kontrola krevního tlaku (aspoň 1x za dva měsíce). Zejména u osob s kolísajícím tlakem, s vážnějším onemocněním srdce nebo po prodělané cévní příhodě je třeba měřit častěji, často i několikrát denně. Takovým pacientům lékaři často doporučují zakoupení vlastního přístroje na měření tlaku v lékárně nebo prodejně zdravotní techniky. Přístroje na měření tlaku se nazývají tonometry (tlakoměry). Jsou dvojího typu. Lékaři pro svou praxi často upřednostňují klasické rtuťové tonometry. Pro laické použití se však z důvodu snazší obsluhy doporučují přesné digitální přístroje. Každý tonometr se skládá z nafukovací manžety, která je hadičkou spojena s vlastním měřicím zařízením. Manžeta se před měřením navléká buď na paži, nebo na zápěstí. Obecně se doporučuje měření na paži, neboť u osob nad 50 let nemusí být z důvodu aterosklerotických změn tepen měření na zápěstí přesné (naměřené hodnoty nižší oproti skutečným). Vlastní měření probíhá při postupném vypouštění vzduchu z nafouknuté manžety. Pro správné změření tlaku je třeba dbát několika důležitých zásad. Měření se provádí zásadně v klidu, vyšetřovaný musí být v klidu aspoň 5 minut před měřením. Sedět má s opřenými zády a obnaženými pažemi podepřenými ve výši srdce. Půl hodiny před měřením nesmí kouřit ani pít kávu. Manžetu nasazujeme na obnaženou paži nebo zápěstí, nikdy neměříme přes látku. Během měření se nesmí mluvit nebo hýbat. Měření se má provádět aspoň dvakrát po sobě s přestávkou asi dvou minut. Z naměřených hodnot se vypočte průměr. Pokud se naměřené hodnoty liší více než o 5 mm Hg, je potřeba měřit znova.
Shrnutí pro pacienty na závěr
1. Kontrolujte pravidelně svůj krevní tlak.
2. Dodržujte doporučení lékaře, pravidelně užívejte předepsané léky.
3. Snažte se o dosažení normální tělesné hmotnosti.
4. Přestaňte kouřit.
5. Omezte pití alkoholu.
6. Omezte solení, sůl nahrazujte kořením.
7. Jezte dostatek zeleniny a ovoce.
8. Používejte rostlinné tuky a hodnotné oleje.
9. Dopřejte svému tělu pravidelný pohyb.
10. Pravidelně odpočívejte a relaxujte.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama